Aktuality a akce

19. březen 1976 v Československu

Na letišti v Dobřanech dostává kapitán Jůdl rozkaz, že bude následující den držet stálou hotovost a při ní provede dva kontrolní lety. Ještě však netuší, že se při prvním z nich bude muset ze svého MIGu-21F katapultovat těsně před jeho zřícením. V Brně si tento pátek vybírá pět lupičů k přepadení poštovního vozu. Nebýt jedné z největších loupeží v dějinách Československa a letecké nehody, jistě by se ve zprávách i Rudém právu objevila informace o tom, že 19. březen 1976 byl také významným milníkem pro ochranu přírody.

Byly totiž vydány výnosy, jimiž Ministerstvo kultury zřídilo rovnou čtyři chráněné krajinné oblasti: Pálava, České středohoří, Kokořínsko a Lužické hory. Vyhlášky, které velmi racionálně a neideologicky deklarovaly, jak bude stát chránit kombinaci fascinujícího georeliéfu, pestré přírody a harmonické kulturní krajiny. Přesto, nebo právě proto, že se tato území kromě Pálavy nacházela v bezprostředním sousedství rozsáhlé těžby hnědého uhlí a uranu a rozmachu chemického průmyslu v severních Čechách? Zázrak, nebo přirozená snaha chránit mimořádně cenné kusy a kousky země, ze kterých je devastace okolní krajiny na dohled?

Přesné vzpomínky na okolnosti vzniku CHKO Lužické hory nemají ani první zaměstnanci její Správy, s kterými jsem mluvila, ani jsem nenašla nikoho jiného, kdo by je měl. Žádná fakta jsem nenašla ani v publikovaných textech, i když zmínky o Lužických horách v odborném periodiku „Památky a příroda“ vypadaly zpočátku nadějně. V roce 1976, kdy začal časopis vycházet, v něm je sice zmínka o vyhlášení CHKO Lužické hory, ale o přípravách a důvodech pro vyhlášení se v kratičkém příspěvku ani v pozdějších článcích nedočteme.

Lužické hory nebyly tak populární, jako bylo a je Kokořínsko mezi trampy a turisty. Nebyly ani tak biologicky zajímavé jako České středohoří. Natož aby se jejich kulturní krajina mohla srovnávat s dávnou historií osídlení Pálavy. Koho tedy Lužické hory okouzlily natolik, že mohl být hlavním hybatelem událostí vedoucích k jejich vyhlášení chráněnou krajinnou oblastí? Zcela jistě to bylo vyvrcholení mnohaletých snah řady českých i německých přírodovědců a ve finále i odborníků ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Ale nemohlo to být trochu jinak?

Neděle, 25. července 1973

V pozdním odpoledni se z jihu od Mimoně blíží k poslednímu městečku na československém území černá limuzína Tatra 603. I když dosluhující, na okresce na konci světa vypadá majestátně a nepatřičně. Papalášský kočár, jak se jí říkalo, zastavuje u krajnice na začátku Jablonného v Podještědí přesně na horizontu, kde se silnice začíná lámat do údolí Panenského potoka. Z „šestsettrojky“ vystupuje nenápadný čerstvý padesátník bez saka a s povolenou kravatou a zapaluje si ameriku. Ministr kultury si zmuchlaným kapesníkem utírá čelo a mezi šluky hudruje nejen na hrozné horko, ale na celý dnešní den. Začal nesnesitelně dlouhými projevy sovětských důstojníků prokládanými dvojitými panáky v kuřívodském kulturáku u příležitosti Dne sovětského námořnictva. Absurdita téhle akce, na kterou byl vyslán místo svého tchána, od loňské mrtvice postonávajícího prezidenta republiky, Ludvíka Svobody, mu rozhodně neuniká. Vodka před obědem, den námořnictva uprostřed Evropy a on, zakuklený anglofil, tak často vzpomínající na léta strávená při OSN v New Yorku, hodiny konverzuje v jazyce, kterému se snažil vždycky vyhýbat. Náladu mu rozhodně nevylepšil oběd s nabubřelým a kousky zelí prskajícím předsedou Městského národního výboru v Mimoni ani odpolední exkurze do úpravny uranu ve Stráži pod Ralskem. Ta „naštěstí“ jede non-stop, takže nedělní ukázka provozu pro ministerskou návštěvu není žádný problém. S vypětím všech sil a dneska už ve třetí košili přestřihl pásku na bráně nové strážské věznice přestavěné z původních ubytoven pro horníky. Co na tom, že s dvouměsíčním zpožděním, stejně se její provoz ještě pořádně nerozběhl.

Doc. JUDr. Milan Klusák, CSc., od května ministr vlády České socialistické republiky, kouří a přemýšlí, jestli to je úděl všech nových ministrů objíždět akce za půlku vlády. Uklidněný dávkou nikotinu obrátí oči k severu, kde se před ním na horizontu otevře nečekaný výhled. Výhled, který uchvacoval tehdy a bere dech všem, kteří přijíždějí poprvé. Nám, kteří tu žijeme, jasně signalizuje, že už jsme doma. Výhled nejen na východní část Lužických hor: přátelskou siluetu Sokolu, rozkročenou dominantu Jezevčího vrchu, táhlý hřeben Hvozdu... Ale jsou vidět i vzdálenější, zcela pravidelné kužely Luže a Klíče a všechny ostatní kopce mezi nimi. „Krajina obřích krtin,“ říkají zlí jazykové. „Krajina hor, které se zdají malé jen z dálky,“ vědí všichni, kteří se někdy vydali na Jedlovou, Pěnkavec nebo Luž, obdivovali suťová pole na Studenci a Klíči nebo se drápali na vrcholové skalky Malého Stožce či Středního vrchu.

Pohled, který se před ním tak nečekaně zjevil, zaujal i zcestovalého Dr. Klusáka, který má najednou pocit, že se do Prahy nemůže vrátit bez toho, aby se chvíli prošel lesem a smočil nohy v potoce. Myšlenka na vlastní rodinu užívající si společně s rekonvalescentujícím prezidentem na Slapech je až fyzicky bolestná. „Najdi v mapě nějakej potok mezi těma kopcema támhle a jedem,“ pobídne svého řidiče. Cestou k Hamerskému potoku pod přehradu Naděje si všímá starých roubenek. Podobné ještě nikdy neviděl, i když v jeho rodišti a okolí, na Vysočině, zůstalo zachovaných starých chalup dost. Tyhle mají v patře hrázdění a venkovní obloukovou konstrukci. Slouží k něčemu, nebo je jen na ozdobu? O podstávce, její funkci a unikátnosti konstrukčního řešení se ministr dozví až později od ředitele Národního památkového ústavu, Vladimíra Novotného. Teď jen žasne, že těch chalup není pár, ale cestou přes Heřmanice, Mařenice a Trávník jich potkají desítky. Jak se silnice v údolích postupně zužuje a díry na ní se zvětšují, Tatrovka začíná mít potíže. „Dál nejedu,“ oznamuje řidič na Hamru u č.p. 11, „potok je tady dole pod náma.“

Soudruh ministr se vydá svahem dolů a překročí zbytky náhonu. Má štěstí, na břehu kousek proti proudu trůní příhodný balvan. Posadí se, skopne polobotky, sundá ponožky, ohrne si tesilky a nechá ledovou vodu zastavující se u jeho kotníků odplavit pachuť téhle neděle. 
Když ho poslední aerodynamická Tatra unáší zpátky do Prahy, v Kokořínském dole se vzbudí a vzpomene si, že má na stole návrh na vyhlášení chráněné krajinné oblasti, která se má jmenovat Kokořínsko, nebo tak podobně. Musí se na něj v pondělí podívat, co to vlastně znamená „chráněná krajinná oblast“ a jestli náhodou by se tak nedaly ochránit i kopce a chalupy na sever od Jablonného, které mu dlouho nejdou z hlavy...

Reálie a postavy politiků jsou skutečné, co však přesně dělal ministr Klusák mezi 25. července 1973 a 19. březnem 1976, nelze z nezávislých zdrojů ověřit. Každopádně toho dramatického, téměř jarního dne podepsal všechny čtyři výnosy o vyhlášení chráněných krajinných oblastí.

Co v Lužických horách chráníme

V Lužických horách tak před 50 lety začala éra velkoplošné státní ochrany přírody. Jejím cílem bylo tenkrát i v současnosti ochránit převážně lesní krajinu s výraznými kužely z třetihorních vyvřelin s prudkými svahy, sutěmi a skalními výchozy a s druhohorními pískovcovými skalami v údolích na úpatí hor. K pestrosti území přispívá síť drobných vodních toků s vyvinutými údolními nivami a v okrajových částech mozaika lesů, remízů a solitérních stromů s loukami a venkovskými sídly. Vesnice jsou zajímavé nejen zachovalou původní strukturou osídlení, ale i množstvím kulturních a historických památek a staveb lidové architektury. Zejména takzvaného severočeského typu roubeného domu, který je charakteristický podstávkou, vnější konstrukcí, která opravdu není jen na ozdobu, ale vynáší staticky odděleně patro nebo střechu.

Ve 21. století přibyly k těmto předmětům ochrany CHKO Lužické hory i přírodní stanoviště a biotopy druhů, pro které byla v České republice vyhlášena soustava chráněných území Natura 2000. 
A co pro ochranu Lužických hor dělá Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR), pod níž Správa CHKO Lužické hory od r. 2006 spadá? K rezervacím, které v území byly vyhlášeny před zřízením CHKO, průběžně přidává další přírodní rezervace a památky, zejména k ochraně stále vzácnějších a přitom potřebnějších mokřadů a jejich biologicky cenných společenstev. Zajišťuje kosení orchidejových i dalších cenných luk. Prosazuje změnu lesních porostů směrem k původní dřevinné skladbě a zároveň je sama aktivní, vysazuje do lesů jedle, listnáče a chráněné tisy červené. Vrací krajině vodu revitalizacemi potoků, říček a údolních niv. Pomáhá obcím a dalším vlastníkům starat se o významné dřeviny a hospodářům lépe zajistit stáda před navrátivšími se vlky. Stará se o shromaždiště netopýrů i budky pro sýce rousné, bdí nad hnízděním sokolů i výrů, kteří jsou v Lužických horách velkou vzácností. Zlepšuje podmínky i pro další chráněné druhy živočichů a rostlin. Likvidací invazních rostlin podporuje ochranu přírodních biotopů.

Tím, že AOPK ČR jako správní orgán posuzuje stavby či terénní úpravy, chrání identitu krajiny, která nám všem pomáhá uvědomit si vlastní kořeny. Jejím cílem je, aby stavby, které tu vyrůstají, zachovaly měřítko a hmotu původních roubenek a nepřeválcovaly jejich kouzlo.

Přijměte pozvání do Lužických hor

V neposlední řadě AOPK ČR ukazuje přírodu a krajinu všem, kdo projeví zájem. Uspořádali jsme mnoho ročníků slavností lužickohorských luk, vítání ptačího zpěvu, nocí netopýrů či filmového festiválku Ozvěny Ekofilmu. Letos, v roce 50. výročí založení CHKO Lužické hory a u příležitosti roku chráněných krajinných oblastí k nim přibydou další akce: na jaře se chystáme prostřednictvím venkovní orientační hry představit lidovou architekturu, na léto připravujeme putovní výstavu velkoformátových fotografií, na podzim zasadíme genofondový sad původních odrůd ovocných dřevin a v listopadu oslavy vyvrcholí krajinářskou konferencí věnovanou nejen podstávkovým domům, jejíž část bude otevřena i pro širokou veřejnost. Nezapomeňte tedy sledovat místní noviny a weby aopk.gov.cz a doluzihor.cz.

Popřejme společně CHKO Lužické hory i sobě mnohem víc než dalších 50 let, kdy nás budou okouzlovat a my se do nich budeme tak rádi vracet.